středa 12. března 2014

Základy ontologií 5 - Členění ontologií podle předmětu formalizace

Nejobecnější variantou ontologií jsou top-level (upper-level, generické) ontologie. Ty popisují obecné zákonitosti, prvky a jevy ve velice obecných rovinách (například problematika času, vzájemné pozice objektů /topologie/, skladby objektů z částí /mereologie/ a podobně) bez ohledu na kontext a způsob využití (někdy dokonce napříč různými doménami). V praxi se jedná například o lexikální databáze na principu výkladových slovníků. Příkladem může být WordNet (odkaz), SUMO – Standard Upper Merged Ontology (http://suo.ieee.org/SUO/SUMO/index.html). Ontologie podtypu common-sense („přirozeného rozumu“) mohou naopak obsahovat řadu velmi specifických, avšak relativně doménově-nezávislých znalostí, které lidé používají v každodenním životě. Nejznámějším příkladem je Cyc (http://www.cyc.com/).
Doménové ontologie jsou typem daleko nejfrekventovanějším. Jejich předmětem je vždy určitá specifická věcná oblast, vymezená šířeji (např. celá problematika medicíny, geografie nebo fungování firmy) či úžeji (problematika určité choroby, pokryvu zemského povrchu, poskytování úvěru apod.). Veškeré definice pojmů a vazby jsou orientované. Příklady doménových ontologií se širokým záběrem jsou Enterprise Ontology nebo Beer Ontology.
Jako úlohové ontologie jsou někdy označovány modely znalostních úloh a metod jejich řešení. Na rozdíl od ostatních ontologií, které zachycují znalosti o světě („tak, jak je“), se zaměřují na procesy odvozování. Mezi úlohy tradičně zachycené pomocí takových znalostních modelů patří např. diagnostika, zhodnocení („assessment“), konfigurace, nebo plánování.
Aplikační ontologie jsou nejspecifičtější. Jedná se o konglomerát modelů převzatých a adaptovaných pro konkrétní aplikaci, v ideálním případě zahrnující zpravidla doménovou i úlohovou část (a tím automaticky i top-level část). 

Žádné komentáře:

Okomentovat